Páteční Hobex aneb zavolej si na sebe měšťáky

Páteční odpoledne se táhne, stejně dlouze a intezivně, jako smrad z mých ponožek. Plán na večer? Jsou prakticky jen dvě možnosti, oddávat se tvrdýmu alkoholu a měkým drogám a nebo to dnes prohodit. Ale jelikoz na chuppito nemám chuť a na koks prachy, rozhodl jsem se, přijmout pozvání sousedky, na odpolední pokec na zahrádce. Vzal sem i hafana, protože sousedka, kromě toho, že má dcerku, tak i vyženila, mno spíš vyšuk…la, i fenku labradorky, kterou můj dog, naprosto zbožnuje. Při příjemném pokecu vo ho*ně, kdy jsem zase poslouchal, jak jsou všichni chlapy hrozně debilní a na hovno, mi to došlo. Dneska chci ještě žít. Nechal jsem jí ještě chvilku vypovídat a přidal taky pár storek ze svýho božího single lifu. Ars, daný čas využil podstatně lépe, k tomu, že ač je už asi rok kastrovaný, tak se i tak pokoušel, tu čubku vojet. Myslím tím tu labradorku. Ars u mě tímto činem dostal body za snahu. Protože v 10 letech a bez koulí se stejně neohroženě, pokusil o coitus, jako za mlada, respekt bráško!

Kromě bonusových bodů, dostal hafan ještě dvojitou dávku granulí a čistou vodu. Mno a ja vytáhnul svoje adventure hadry a rozhodl se, že se dnes svezeme nějakým nákladním vlakem, do neznáma. Vlak s velkým V má přijet až ve 21:51 a pobude ve stanici 3 minuty, což je tak akorát na dobrý train hooping. Dneska žádný dlouhý štreky, jen pěkně regionální trať. Mám dvě hoďky, než mi to pojede, vydávám se pomalu na místo činu, vypínám phona a oddávám se léčivému klidu a samotě.


Justin von Bahnhof

Nádraží odpočívá pátečním podvečerem, občas někdo vystoupí z vlaku, ale žene se domů aniž by me kdokoliv obtěžoval, maj mě v piči, tak jako já je a to je fér. V dálce vidím pár opuštěných vagonu, vcelku daleko od hlavní budovy nádraží, ale hlavně ve směru, ve kterém já potřebuju. Ideální, dá se tam schovat, než můj vlak dorazí. Od oněch vagónů mě již dělí jen pár desítek metrů, když si všimnu v kolejišti něčeho divného. Je to malé a takové divně bílo-žluté. Navíc je to živé, pač to na mě kouká. Na kočku to úplně nevypadá, má podobný licousy jako nosí volverine, čumíme na sebe asi minutu jako dva kokoti. Nakonec to stoření, to nevydrží a dává se na ústup. Teď, když se to zvíře otočilo, jsem si teprve mohl prohlédnout, co je to vlastně zač. Bišonek, vcelku asi nedávno zaběhlý, jelikož měl ještě teploušky vyholený bok, jak se těmto kundolízkům s oblibou dělá. Člověk uprostřed kolejiště čeká hodně věcí, třeba vlak nebo střepy, jehlu s AIDS, bezďáka, mrtvou šlapku, ale bišonek? To mě překvapilo. Malej byl asi ze mě taky celkem rozhozenej pač nelenil a rozhodl se zvětšit svou vzdálenost ode mě na dobrých 200 metrů.

Záchranná akce

Mám rád zvířata, ale jako pejskaři, jsou mi psi blízcí. Bejt to kočka, asi mi to nechá klidnýho. Uvažoval jsem co dělat, Justin von Bahnhof, jak jsem ho pojmenoval, (Justin kvůli svému teplému vzhledu, ale zároveň VON, co by šlechtic, pro svojí vůli žít a BAHNHOF znamena nádraží), se zasavil a nedůvěřivě na mne hleděl. Mno co teď? Mám ho jít chytat a riskovat že mě, buď srazí vlak a nebo ten čokl bude mít vzteklinu? Nemá smysl žít, když necítíš, že žiješ, řekl jsem si a vyrazil za ním. Bohužel vždy, když jsem se přiblížil, odběhla dál a dál od rozlehlého zhlaví nádražníhl zhlaví do úského koridoru kde už jen vedou dvě koleje. Vím že tam to pro něj může být jen horší a proto jsem se vrátil, do své původní pozice. Snad se hafan vrátí, pískaní ani volaní nezabíralo. Sedím na nárazníku a přemýšlím, jak Justinovi ještě pomoci. Městská policie, jasně to mi taky napadlo, ale volat měšťáky když jste někde kde je jaxi zákaz vstupu a chystáte se dělat ještě něco víc protizákonného mi nepřišlo jako dobrý nápad. Přijíždí další osobáček, Regionova, vystupují z ní lidé a míří do svých domovů. Vlak zapíská k odjezdu a já se trochu přikrčím abych při jeho průjezdu nebyl vidět. Stačí totiž jedno echo přednostovi stanice a celý Hobex je v tahu. Vlak mě minul a míří dál. Najednou slyším dlouhé troubení, první co mi proběhne hlavou, je na co sakra troubí, tady žádný přejezd neni, druhé dlouho troubení a zvuk brz, mě vytrhuje z myšlenek. Justin! Ten idot zůstal tam, kde jsem ho před půl hodinou viděl naposledy, mezi kolejema a fírá se snaží zabránit nejhoršímu. Regionova troubí a troubí a dost výrazně zpomaluje. Když jede zhruba tak 20 km/h vidím jak těsne před ní uskakuje něco bílého. Justin měl kliku a fíra byl asi srdcař. Zastavit vlak kvůli bišonkovi, to se jen tak nevidí. Seru na to, zapínám phona a vytáčím 156. Na ústředně jim vysvětluji situaci a instruji je kde mají hledat. Prý někoho pošlu. Poděkuji a zavěšuju. Je pátek večer, kluci od policie budou mít asi jiné starosti soíš s opilcema než aby řešili malýhi bílýho psíka a ani se moc nedivím.
Zázraky se dějí nebo ne?
Za 15 minut vidím v dálce u výpravní budouvy zastavit auto s majákama. Mno nic, hobex nebude, ale dobrý skutek jo. Rychlím krokem se nažím přiblížít k autu ale i tak je to dobrých 400 metrů. Mezitím vidím jak jeden policista vystoupil z auta, protáhl se, rozhlédl se doprava, doleva, pak ještě znova. A najednou koukám jak bere za kliku, že jako nastoupí a pojede… Mno kurva to tedy ne! Hej! Zařvu směrem k němu, slyšel to otočil se a čumí na mne. Dobíhám k němu, pozdravím a ptám se, zda jsou tu kvůli tomu psíkovi. Říká že ano a tak mu říkám že jsem volal já a ukazuji mu do dáli a popisuji kde Justin byl atd. Hmmm říká na to strážník, a vy tu děláte co? Čekal jsem tuto otázku a proto jsem už zmínil, že jsem volal já. Moje odpověď o procházce ho neuspokojila a požádal mne o občanku a začal se zmiňovat o přísném zákazu vstupu do kolejiště a hrozící pokutě při tomto přestupku. Usmál jsem se na něj, tak hezky nevinně, jako když kupuješ buchtě na baru druhé kubíčko a tvrdíš jí, že někoho tak zajímavého si ještě nepotkal. Zaútočil jsem místo na její kalhotky na strážníkův rozum a srdce s vysvětlením, že samozřejmě nevím a že jsem vstoupil do kolejiště omylem rozrušen z možného usmrcení psa či vlakového neštěsti. Stejně jako ta kočka na baru v Aloze, ani chrabrý ochránce zákona nevypadal, že mi moc věří, ale aspoň se začal zase zajmat o Justina. Mnoo pane já tam fakt nepůjdu, jezdí tam totiž vlaky, dodal odhodlaně. Víc by mě asi prekvapil blondatej bobr v kalhotkach Naomi Cambel než tohle zdůvodnení, ale pan stražník, se rozhodl že moje míneni o MP posune do novyho levelu otazkou: A víte komu ten pes patri? Popravdě asi se nikdy nedozvím zda to byla řečnická otázka nebo opravdu čekal jinou odpověď než NE, to teda fakt nevím. Dostal jsem znovu pojeb jak tu nemám co dělat , ale po slibu ze jsem na odchodu, týpek nastoupil a odjel. Tak fajn, pokus o dobrý slutek bychom měli, teď ještě ten vlak. 22 minut do odjezdu.


Jdu se chystat a vracím se zpátky, na své vyčkávací místo.
Zbývalo asi 5 minut do příjezdu vlaku, když v tom pološero prořínou, modrá světla majáku. SHIT! Strážci zákona se vratili, ne pro Justina, ale pro mě. Další pojeb a to, s pro mě dost hořkou kulisou, odjiždějícího mého Hobex vlaku. Toho vlaku na který sem měl nepozorovaně nasločit. Ten vlak, který mi měl dnes dát pocit, že žiju. Ten vlak, jel na čas, parchant. Tak teda díky, pánové.

Chvatně ukončuji konverzaci a jdu do prdele. Večer zakončuji v nedalekém Mc, s doublecheesem v ruce. Tak nakonec se povedl alespoň ten prapůvodní plan, a totiž ten, že si během večera vpravím nějaký jedy do těla. Koks to sice není, ale zdravý je to asi podobně.


Dobrou chuť Tomíku

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s

Powered by WordPress.com.

Up ↑

%d bloggers like this: